Aerobic Casopisek.czVyletiky.czFitcentra.czAerobic.cz

čtenář nepřihlášen   přihlásit se   registrovat se   informace

RSS článků   RSS akcí

Vlastní vyhledávání

Miss Aerobik

Od přihlášky ke korunce

S Jitkou jsem se sešla pár dní po tom, co v hotelu Olšanka zvítězila ve velké konkurenci při volbě nejkrásnější sportující dívky. Jak sama řekla, ještě se z toho zážitku vlastně nevzpamatovala a co víc - ani pořádně nevyspala, neboť těch pár posledních dní před volbou bylo opravdu hektických a ty následující prý nejsou o moc lepší. Denně chodí do práce, občas na rozhovory a chystá se, že opět začne - jen co si trochu odpočine - pravidelně cvičit. Musím přiznat, že než jsme se dostaly k samotnému povídaní o MISS AEROBIK, probíraly jsme všechno možné - sportovní aerobik, rekreační aerobik, společné známé, sociální politiku (no vážně) a tak. S Jitkou jsme totiž před třemi lety cvičily ve stejném fitcentru a věřte nebo ne - od té doby jsme se viděly jen jednou a to ještě na jezdících schodech! Jak jinak než v protisměru. Bylo tedy o čem povídat. A co se přihodilo v době mezi přihláškou a korunkou, se můžete dočíst právě u nás na AEROBIC REVUE. Čtěte pozorně, zvlášť jestli laškujete s myšlenkou zúčastnit se také této soutěže.
 
AEROBIC REVUE: "Jak to tedy bylo, Jitko, s tou přihláškou?"
JITKA: "Moje mamina je učitelka a jednou přinesla domů Učitelské noviny, kde byla právě přihláška na MISS AEROBIK. Ukázala mi ji.... A protože jsem sledovala minulé dva ročníky soutěže, věděla jsem, o co jde, a tak si řekla - proč ne. Našla jsem svou fotografii - asi tři roky starou (smích) a poslala ji s přihláškou. Vždycky je lepší litovat toho, co člověk zkusil než naopak."
 
AEROBIC REVUE: "Přihláška je poslaná. Co se dělo pak?"
JITKA: "Vůbec nic. Všechno při starém. Čekala jsem na odpověď. Nakonec přišel dopis, že se mám dostavit na základní kolo. Začala jsem na sobě trošku pracovat, ale nic zvláštního...Snažila jsem se chodit hodně do posilovny a doufala, že to nějak vyjde... I když je pravda, že když jsem přišla pak na to semifinále a viděla kolem sebe tolik hezkých holek, tak jsem si řekla, že to bude těžký."
 
AEROBIC REVUE: "Základní kolo a semifinále probíhalo ve stejný den?"
JITKA: "Ano, bylo to velmi náročné. Od sedmi ráno do sedmi večer. Do základního kola šlo 126 holek. Cvičily jsme podle Olinky Šípkové, pak byly plavky a představení na mikrofon. Podle těchto disciplín bylo vybráno 30 dívek do semifinále."
 
AEROBIC REVUE: "Jaký byl průběh samotného semifinále?"
JITKA: "Plavky, společenské šaty a tři sportovní disciplíny, aby viděli, jakou má člověk sportovní dovednost. Myslím, že se dalo vybrat z pěti sportů. Já jsem měla basket, fotbal a házenou. A také jsme cvičily aerobik. Podle toho se vybralo deset finalistek a dvě náhradnice. Od té doby jsme se párkrát sešly kvůli základním informacím a měly občas celodenní soustředění, zkoušely trenažér. Řekli nám něco k chůzi v plavkách. Petr Salava nás zasvětil do toho, jak držet mikrofon, co říkat, jak se při mluvení nehoupat..."
 
AEROBIC REVUE: "A něco podobného zřejmě pokračovalo i na soustředění v Itálii. Kdy to vlastně bylo?"
JITKA: "Původně mělo být na konci srpna, ale z nějakých nepochopitelných důvodů se to posunulo a jely jsme až desátého září. Vrátily jsme se, měly dva dny a pak už rovnou na čtyři dny do Olšanky, které byly zakončeny sobotním finále."
 
AEROBIC REVUE: "Vraťme se ještě k té Itálii. Jak tam probíhal takový všední den?"
JITKA: "Tam to bylo strašně náročné. Coby finalistky jsme tam neměly vlastně žádný volný čas. U moře jsme byly všehovšudy dvakrát - první den a pak, když přijela natáčet televize. Hodně se zkoušela úvodní choreografie na kolečkových bruslích, cvičily jsme choreografii Olinky Šípkové z její druhé videokazety a trénovaly nástupy. Ráno jsme jezdily na projížďky na kolečkových bruslích po takové asfaltce na pláži. To bylo super. Jinak jsme tedy pilovaly aerobik, chůzi v plavkách a trenažér. Na něm, když jsme byly poprvé, to byl děs a hrůza. Z toho jsme měly ze začátku strach všechny. Taky jsme byly na několika výletech, ale nebylo jich moc. Nejkrásnější byl do San Marina. Tam už byla také televize a natáčela si krátké šoty. Program jsme měly zorganizovaný od rána do večera a večer, když měl člověk trochu volna, tak nám padaly víčka, protože celý den jsme byly v jednom kole. Celková organizace by mohla být trochu lepší... Byly jsme hrozně utahané a v podstatě jsme to tam rozjely až poslední večer... I když - byla to obrovská zkušenost a jsem ráda, že jsem to zkusila."
 
AEROBIC REVUE: "Určitě máš i nějakou, jak se říká, veselou příhodu z natáčení..."
JITKA: " Pro mě bylo to natáčení s televizí strašně zajímavé. Navíc štáb byl fajn. Rozhodně bych nelitovala, ani kdybych se neumístila, protože člověk pozná nové lidi, nové situace. Třeba když chtěli, abychom se potopili a vynořili z bazénu a hned si eroticky utřeli hlavu a koukli do kamery, tak já se začala topit a dusit vodou, protože mi voda natekla až do krku."
 
AEROBIC REVUE: "Doporučuješ tedy sportujícím dívkám zúčastnit se?"
JITKA: "Je to určitě velký přínos. My jsme navíc měly štěstí, že se sešla báječná parta."
 
AEROBIC REVUE: "Rivalita tedy nebyla žádná?"
JITKA: "Žádnou jsme nepociťovaly. Když pan Adamec říkal - tak co děvčata, ještě nejsou žádné prostříhané punčochy, tak jsem zareagovala - nebojte se, to přijde (smích). Ale nepřišlo naštěstí nic. Všechno bylo v pohodě, bezvadné. Asi se to nedá srovnávat s tou klasickou miss, protože tady to ty holky berou tak nějak sportovněji. Projevilo se to i po finále, kdy mi všechny blahopřály a myslím, že to bylo upřímné - byl to moc hezký pocit."
 
AEROBIC REVUE: "Z Itálie jste se vrátili a co bylo dál?"
JITKA: "Měli jsme dva dny na odpočinek. Samozřejmě jsme se vrátily s tím, že spousta věcí se v Itálii změnila, takže jsem ještě na poslední chvíli sháněla oblečení na brusle. Ve středu jsme pak už šly do Olšanky, kde jsme byly do soboty nonstop. Od rána do večera samé zkoušky. Večer pak byly sponzorské večeře, ale to už jsme usínaly a skoro nevnímaly. Po půlnoci se chodilo spát a ráno v sedm vstávat. Bylo to opravdu náročné. Ani jsme neměly chuť na velké jídlo, pořád jsme byly v pohybu a trochu ve stresu. Ale přesto všechno to bylo zajímavé."
 
AEROBIC REVUE: "Tréma byla?"
JITKA: "Já nejsem žádný ostřílený typ. V životě jsem vlastně takhle na veřejnosti nevystupovala. Takže když jsem poprvé stála na pódiu a ještě před kamerami, tak to byl strašně zvláštní pocit. Ale na druhou stranu musím říct, že jsem si docela rychle zvykla a už to nevnímala. Navíc to finále - po těch všech zkouškách - mi přišlo úplně nádherný, protože tam byla už atmosféra. Všechna nervozita ze mě spadla a vyloženě jsem se na vystoupení těšila. Všechno strašně rychle uteklo a najednou bylo vyhlašování výsledků."
 
AEROBIC REVUE: " Povídej teď konkrétně o té sobotě. Jak to probíhalo?"
JITKA: "V osm snídaně. V devět nástup. Přišel pan Adamec, který tam v pátek nebyl, a sjel s námi generálku. To bylo hodně zajímavé (mírně ironický tón se smíchem), protože mnoho věcí, které již byly schválené předtím, změnil. Šlo to hodně pomalu. On je profík a celkově dost náročný. Největší šok byl, když nám dvě hodiny před finále téměř z poloviny změnil ty kolečkové brusle, které jsme cvičily v Itálii a kde se na ně nepodíval. Prý je to pomalé a je třeba to projasnit... Tak nám to projasnil (smích), ale my jsme byly v tu chvíli všechny hrozně zmatené, protože jsme to měly zažitý z Itálie a dvě hodiny před tím, kdy je člověk nervózní, bylo něco jinak..."
 
AEROBIC REVUE: "Jaká ta změna byla?"
JITKA: "To, co jste viděli v Olšance, mělo šmrnc. Začala hudba a my najely a rovnou se to rozpohybovalo. Uznávám, že to byla změna k lepšímu, ale neuznávám, že se tak stalo dvě hodiny před vystoupením. A ta změna? V původní verzi jsme najížděly, čekaly než tam budou všechny a pak teprve přišlo to, čím se vlastně tady rovnou začínalo."
 
AEROBIC REVUE: "Co ještě obnášela generálka?"
JITKA: "Přišli i ostatní lidé, kteří tam měli vystupovat a zkoušeli svá čísla. Celý den jsme byly na "place", ale bylo tam vlastně i hodně prostojů, kdy zkoušeli ostatní."
 
AEROBIC REVUE: "Teď mi to nedá, abych ti neskočila do řeči v souvislosti právě s ostatními hosty a tedy i vašimi partnery na konverzaci. Traduje se, že vše, co běží v televizi, je do posledního slovíčka předem připravené. Jak to bylo s rozhovory?"
JITKA: "Naši partneři přišli už v pátek (dvojice se losovaly v Itálii), abychom si rámcově řekli, o čem ten rozhovor zhruba bude. Nevím jak ostatní, ale za sebe mohu říct, že nebylo dopředu připraveno nic. Vylosovala jsem si pana Rosáka a bohužel mě velice zklamal. Nejenže na zkoušku přišel o dvě hodiny později - byl sportovně oblečený, v teniskách, ale hlavně pospíchal, že za chvíli už zase musí jít na tenis a nemá vůbec čas. Já jsem na něj byla připravená, on na mě vůbec. Tak jsme se nedomluvili v podstatě o ničem a zase odběhl. Já jsem tam seděla a koukala, jak si ostatní zkoušejí rozhovory. A myslím, že se to projevilo i při tom finálovém večeru, kdy mi dával otázky a přišlo mi, že se chtěl zviditelnit jenom on sám. Velmi mě zklamal. Je to pochopitelně můj osobní názor, ale přišlo mi to, že hrál sám za sebe. Ale díky bohu to dopadlo tak, jak to dopadlo."
 
AEROBIC REVUE: "Televizní diváci to možná nebudou vědět, ale ty jsi měla při finále ještě jednu nečekanou příhodu."
JITKA : "To byl ten můj nešťastný trenažér. My jsme s tím měly problémy už při zkouškách, kdy nastavení trenažérů trošku blblo. Před finále se tedy všechno nastavilo, ale zřejmě tím, jak se trenažéry přesouvaly, tak se něco změnilo (byla nastavená těžší zátěž - poznámka redakce). Já jsem naběhla a hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku. A to se týkalo i soutěžící číslo osm, která měla stejný trenažér. My dvě tedy uběhly viditelně méně, ale nikomu se nic nevysvětlilo. Navíc v novinách se objevil titulek, že nerada běhám a tak to nikomu z nezasvěcených nepřišlo divné. Zkrátka jsem vypadala jako totální nemehlo (smích). V zákulisí se pak řešilo, jestli to poběžíme ještě jednou, ale režisér řekl, že ne, že porota pak k tomu přihlédne. Nakonec jsem pak prý měla takový bodový náskok, že mi to stejně neublížilo."
 
AEROBIC REVUE: "Jak byly vůbec hodnoceny jednotlivé disciplíny?"
JITKA: "Každá disciplína měla určitý hodnotící koeficient. Nejvíc hodnoceny byly plavky. Pak byl aerobik, dialog a nejméně trenažér."
 
AEROBIC REVUE: "Vraťme se ještě před finále. Je za pět minut osm (v osm začínalo finále - poznámka redakce) - co se odehrává v zákulisí?"
JITKA: "Byl to strašně zvláštní pocit a nejzvláštnější asi bylo, že my jsme stály v tom zákulisí a křičely… Byly jsme nabuzené a čekaly, až budeme moci na scénu. Mě to samotnou překvapilo, jak ta atmosféra dokáže povzbudit. Při generálkách to bylo takový "suchý", ale tady to žilo. Člověk viděl sál a jak mu lidi fandí - bylo to něco úžasného - vzpomínka na celý život. Netušila jsem, že to ve mně zanechá takový pocit a myslím, že i kdybych nevyhrála, už ta atmosféra, kterou jsem zažila, stojí za to. Bylo to nádherné."
 
AEROBIC REVUE: "Vy jste vlastně najížděly dvakrát kvůli nefungujícímu osvětlení. Jak to na vás zapůsobilo, kdy už jste byly natěšené a po pár vteřinách zase stop?"
JITKA: "Bylo to vlastně jak při zkoušce, takže nám to ani nepřišlo, ba naopak, možná to přispělo k tomu, že z nás spadla veškerá tréma."
 
AEROBIC REVUE: "Během večera jste se stále převlékaly…"
JITKA: "Bylo to náročné - ozývalo se - kde mám kalhotky?!? - atd. My byly v jedné šatně, věci naházené - "nestíhačka". Taky jsme měnily účesy. Naštěstí jsme měly každá k dispozici kadeřnici. Myslím, že bylo moc fajn, že už v Itálii jsme si vyzkoušely, co nám sluší, protože ne vždy se do toho ten kadeřník či vizážista - byť profesionál - strefí. Do finále jsem tedy věděla, jak chci vypadat, abych se já cítila dobře - to je důležité."
 
AEROBIC REVUE: "Kdo tě přišel povzbudit?"
JITKA: " Já jsem byla překvapená, že jsem vlastně viděla do jeviště, které bylo dobře osvětlené, a na ten můj klan - rodina a známí z práce. Udělalo mi to strašnou radost, že mě přišli fandit a já se na ně mohla dívat. Bylo to příjemné a jsem jim za to vděčná, protože ne každého aerobik zajímá a mě to moc pomohlo.
 
AEROBIC REVUE: "Mě to nedá, abych neprozradila, že když ti volám do práce, ozve se místo seriózního názvu vaší firmy - tady agentura Jitky Škrlantové - kdo za tím stojí?"
JITKA: "To je právě jedna z těch kolegyň, co mi strašně fandila a pomáhala při shánění věcí. Teď mi bere telefony a dělá si z lidí trochu srandu. Už se dokonce stalo, že se takhle zahlásila, ale nevolal nikdo známý, ale nic nechápající klient… asi se dost divil."
 
AEROBIC REVUE: "Před chvílí jsi to nakousla - byl problém sehnat takové nádherné šaty?"
JITKA: "To byl docela tvrdý oříšek. Do té doby jsem si myslela, že je u nás už všechno k sehnání. Ale na mě se koukali jak na blázna, když jsem chtěla uprostřed léta společenské šaty nebo lodičky - že prý není plesová sezóna. Několika děvčatům se dokonce stalo, že jim v Itálii řekli, že musí mít jiné šaty, že se na natáčení nehodí. To je podle mě docela rána pod pás - říct to takhle pozdě. Dvě holky začaly brečet, protože to není vůbec levná záležitost a když jim někdo týden před finále řekne, že musí mít něco jiného… Není to zrovna příjemná situace, takové šaty stojí okolo čtyř tisíc korun. Bylo to hodně dáno tím, že do poslední chvíle se moc nevědělo, kdo to bude režírovat. Pan Adamec měl potom určité představy, které my ovšem před tím neznaly. Já jsem si pro jistotu šaty do Itálie s sebou nevzala, protože jsem něco takového tušila…Pan Adamec pak vyzvídal, jaké budu mít šaty, popsala jsem mu je a řekla, že myslím, že budou krásné. Mě totiž bylo jasné, že stejně jiné mít nebudu a navíc jsem chtěla zůstat svá."
 
AEROBIC REVUE: "A co ostatní oblečení?"
JITKA: "Plavky nám šilo TIMO, dresy taky a legíny do úvodního čísla jsme si kupovaly svoje. Bylo to docela hektické, ale nakonec to dobře dopadlo."
 
AEROBIC REVUE: "Jsi MISS AEROBIK 1998. Korunku ti už zřejmě nikdo nevezme. Co takhle pár rad pro ty dívky, které chtějí zkusit své štěstí?"
JITKA: "Rozhodně to za to stojí. Nepodceňujte přípravu, protože je to přece jenom dost fyziky náročné. A i když nebudete první, budete mít krásné zážitky ze soustředění, natáčení a soutěže vůbec. Samozřejmě když člověk vyhraje, je to pocit o to krásnější - víte, že ta dřina stála za to."
 
AEROBIC REVUE: "Kdo na tebe z těch lidí, s kterými si se během soutěže setkala, nejvíce zapůsobil?"
JITKA: "Rozhodně Olinka Šípková, která nám předcvičovala a moc nám všem pomohla. Podporovala nás, povzbuzovala a tréma z nás opravdu spadla. I při té generálce, když jsem ji slyšela za sebou - jdi do toho, máš krásný úsměv - tak to člověku tak strašně pomůže. Moc bych jí za to chtěla poděkovat, protože není jen skvělá lektorka, ale i skvělý člověk."
 
AEROBIC REVUE: "Nechejme na závěr soutěž a prozraď čtenářům, jak jsi se dostala k aerobiku."
JITKA: "Začalo to vlastně na VŠ, kde dr. Jitka Polášková vedla hodiny tělocviku. Ta mě také přiměla k tomu, abych si udělala cvičitelský kurs. Dělávala jsem také hostesku na mistrovství republiky a poznala tak řadu závodníků. Mezi nimi byla i Katka Dobešová, s kterou jsem nějaký čas i zlehka trénovala. Jednu dobu jsem si dokonce zahrávala s myšlenkou věnovat se jenom aerobiku, ale zjistila jsem, že je to tvrdý oříšek. O to víc obdivuji lidi, kteří to dělají naplno - jako své zaměstnání - je to řehole. Když jsem nastoupila do práce, musela jsem své předcvičování zrušit. Nyní se věnuji kondičnímu posilování, protože je to časově nezávislé a hodně si u toho psychiky odpočinu."
 
AEROBIC REVUE děkuje Jitce za rozhovor a čas, který našemu časopisu věnovala a pozdravy, které jsem měla vyřídit, předávám touto cestou: Jitka zdraví Katku Dobešovou, s kterou svého času trénovala, a paní dr. Jitku Poláškovou, která ji k aerobiku přivedla.
 
 

text: MM, foto: PM – 05. 10. 1998

 

reklama


Aerobic.cz na facebooku - od aerobiku přes jogu a pilates až po zumbu


Reklama Google:

 

TOPlist