Těhotenský deník Olgy Šípkové: Neočekávané zjištění

Vždycky jsem věděla, že chci mít víc dětí než jen jedno. Pocházím z velké rodiny, mám dva sourozence. Pokaždé jsme moc rádi, když se můžeme setkat. Skutečnosti, které se staly v minulých šesti letech, kdy nám umřeli oba rodiče, ještě umocnily mé rozhodnutí. Poslední tři roky jsem o sobě prohlašovala, že jsem “psychicky těhotná”. Mateřské pudy mě ovládaly natolik, že stačila přítomnost malého dítěte či miminka a já se dojetím rozplakala.

Začala jsem velmi vážně přemýšlet nad otázkou, kdy vystoupit z rozjetého vlaku. Myslím, že touto myšlenkou se zabývá v současné době hodně pracovně vytížených žen, které chtějí mít děti. Vždyť statistiky uvádějí, že se hranice věku maminek (dokonce) prvního těhotenství posunuje až za třicítku. Uvědomila jsem si, jak je dobře, že už máme syna Míšu. Přišel na svět z lásky, ale neplánovaně, když mi bylo 21 let a oba s manželem jsme studovali vysokou školu. Bylo to překrásné období, ač jsme neměli kde bydlet a ani prostředků nazbyt. Velmi záhy nás s manželem práce hodně pohltila. Bavila nás. Časem jsme i dokázali prázdné studentské kapsy naplnit ke slušnému živobytí.

Rychle uběhlo 14 let a my jsme se rozhodli pro druhé dítě. Vše jsem přizpůsobila pro přípravu na těhotenství. Na podzim loňského roku jsem absolvovala poslední velké akce a od prosince jsem na tento rok zrušila mimopražské semináře, vystoupení, cvičební výjezdy s klientkami k moři a další aktivity. Včas jsem odložila antikoncepci a poctivě začala užívat kyselinu listovou a vitamin E, které jsou prevencí před možností vzniku genetických poruch. Ráda bych vám popsala, co se vše odehrávalo v mé hlavě v průběhu snahy o početí. Zcela naivně jsem žila v domnění, že si hned první měsíc vypozoruji plodné dny a - bude to. Jaké bylo mé zklamání, když po 28 dnech přišlo to, co přijít má, menstruace. Mé přání bylo tak obrovské, že jsem do všeho šla ještě intenzivněji. Ani vám asi nemusím naznačovat, že jsem na miminko myslela každou hodinu. Jako naschvál okolo mé hlavy létaly zprávy, jak lidé čekají na své děcko i několik let, jak stoupá neplodnost... nemysli si holka, vždyť už je ti také 35 let... Vše jsem si moc připouštěla. Ano, je to sice takový malý zázrak, aby se pohlavní buňky sešly, aby se vše odehrálo v pouhých 24 hodinách... ale na druhou stranu víme, že si to příroda umí zařídit. Ještě třetí měsíc, kdy se nedařilo (dokonce jsem používala teploměr na měření bazální teploty k lepšímu vymezení plodných dnů - u mě to však vůbec nefungovalo!), jsem konec cyklu obrečela. Pak jsem se trochu uvolnila, neboť si můj doktor klepal na čelo a myslel si něco o nedočkavé ženské. Ujistil mě, že naprosto normální je čekat i jeden rok. 

Pátý měsíc se blížil opět ke konci a já měla naprosto normální fyzické i psychické znaky signalizující menstruaci. Dokonce už to malinko začalo, ach jo... tak tedy možná příští měsíc. Plné krvácení si dávalo na čas, 2 dny, 3 dny, 5 dní zpoždění a já začala mít nádherné podezření. Koupila jsem těhotenský test a šla do práce, do fitka. Počkám ještě pár dní, řekla jsem si. Nevydržela jsem. S třesoucíma rukama a rozbušeným srdíčkem jsem čekala na výsledky nekonečných pět minut! Přesvědčovala jsem se, že to je jen hormonální porucha, oddálení menstruace... Konečně jsem se na test podívala. Polila mě vlna obrovského štěstí a já začala plakat. Čekáme miminko! Ten nádherný pocit, který zalil celé mé tělo, byl nad všechny zlaté medaile světa... Ihned jsem zapomněla na předchozí dlouhé trápení a pomalu už vybírala kočárek. Další den jsem zavolala svého gynekologa, aby mě prohlédl a ujistil o mé graviditě. “Ještě týden počkáme,” odvětil, to aby měl šanci skutečně něco vidět a mé těhotenství tak stoprocentně potvrdit. Osud mi nabídl prst a já chtěla hned celou ruku... Mám čekat ještě týden, než to bude naprosto jasné? Začala jsem opět přemýšlet o hloupostech. Těhotenský test může být i v pár procentech nepravdivý... Týden neutíkal moc rychle, ale dočkala jsem se. Byla jsem prohlédnuta ultrazvukem a viděla už dokonce malinkaté tlukoucí srdíčko. Život malého tvorečka v mém těle byl potvrzen! Hned jsem utíkala za svým manželem Ivanem, zavolala sestře Hance, bratrovi Vráťovi, rodičům mého manžela a nejlepším přítelkyním. Míšovi jsme to chtěli říct osobně, doma. Ten den jsem svým rodičům zapálila svíčku...

text: Olga Šípková, foto: TVERET, Marie Votavová – 10. 11. 2004, 01.35:51