Aerobic Casopisek.czVyletiky.czFitcentra.czAerobic.cz

čtenář nepřihlášen   přihlásit se   registrovat se   informace

RSS článků   RSS akcí

Vlastní vyhledávání

Články - archiv

Těhotenský deník Olgy Šípkové: Důležitá vyšetření

V těhotenství se mi zúžil záběr zájmů a směřoval téměř výhradně na téma týkající se „miminka“. Nakupovala jsem časopisy o těhotenství, sháněla informace o vývoji plodu, listovala v učebnicích anatomie, které jsem kdysi potřebovala ke zkouškám na fakultě. Kdykoliv jsem si v klidu doma četla tuto literaturu, neubránila jsem se slzám.

Samozřejmě dojetí. V hlavě mi létaly myšlenky na život v mém bříšku, na porod, na rodiče, kteří už nikdy drobečka neuvidí... Život jde dál a to, co mi tak cenného vzal, vrací mi v podobě skvělého manžela a syna Míši, kteří také jako já žijí budoucím členem naší rodiny. Nemluvě o mých sourozencích a spoustě přátel, kteří mě obklopují.

Pokud mluvím o myšlenkách, musím se pozastavit u jistého napětí ze strachu, aby vše dobře dopadlo. Když jsem čekala své první dítě, bylo mi dvacet a absolutně jsem si nepřipouštěla, že by se mohlo něco stát. Také se domnívám, že před 15ti lety nebyla tak velká informovanost a osvěta. Nyní je mi 35 let, což je jistá věková hranice, označována lékařskou vědou za vrchol reprodukčních schopností ženského těla. Od tohoto věku možnost oplození klesá.

Jak mi bylo vysvětleno, u mužů je situace lepší, neboť se pohlavní buňky tvoří stále nové. My ženy se narodíme s určitým počtem vajíček, které s námi ale bohužel stárnou. Tímto pak může dojít k různým poruchám vývoje oplozeného vajíčka. Proto se ženám ve věku nad 35 let doporučují genetické testy, mezi které patří také amniocentéza, což je odběr plodové vody. I já jsem stála před rozhodnutím absolvovat tuto záležitost. Lékař mě nijak k tomuto vyšetření nenutil, přesto jsem se rozhodla vše absolvovat. Chtěla jsem prožít klidné těhotenství a plně se osvobodit od chmurných myšlenek, které neprospívají duševnímu vývoji našeho dítěte. Jak říká často můj manžel „šťastná maminka má šťastné miminko“.

Lékař mne doporučil do genetického ústavu v Klimentské ulici v Praze. Tam mě přijali zhruba na konci 4. měsíce těhotenství. První, co jsem absolvovala, byl dlouhý pohovor o genetice mého a manželova rodu a o rizikách amniocentézy. V oblasti genetiky zajímaly lékařku informace o chorobách a úmrtí našich blízkých. V manželově rodě je problém, který mne utvrdil v rozhodnutí absolvovat tyto testy. Ivanův bratranec se narodil s Downovým syndromem, což je jedna z genetických poruch, na níž se dá přijít právě díky odběru plodové vody. Lékařka mne však částečně uklidnila - tento problém nemusí být dědičný. Co pro mě bylo však hodně stresující, byla druhá polovina pohovoru - o riziku možnosti potratu přímo po odběru. Stává se to sice pouze v jednom procentu případů, ale co kdyby…

Přesto jsem vše podepsala a byla předána do péče lékaře, který se o mě staral až do 20. týdne těhotenství. Odběr plodové vody mě však od prvního pohovoru čekal až za dva měsíce (v 17. týdnu). Do té doby jsem docházela pravidelně na ultrazvuk, na který jsem se nesmírně těšila.Vždyť jsem mohla vidět své dítě! Kdepak před 15ti lety, to jsem absolvovala jeden ultrazvuk před porodem a ještě mi nic neukázali. Nyní jsem vše sledovala na velké obrazovce před sebou a lékař mě se vším seznamoval. Čtyřměsíční plod (nejraději bych stále psala o miminku, ale v maminčině těle je to v tomto případě plod) byl vždy neskutečně živý a mně se pokaždé chtělo štěstím brečet. Samozřejmě jsem na závěr každého vyšetření dostala fotku. Nejraději bych na ultrazvuku ležela celý den. Stále jsem ale v podvědomí myslela na odběr plodové vody a jeho výsledky, což mě čekalo až za několik týdnů...

 

text: Olga Šípková, foto: TVERET, Marie Votavová – 10. 11. 2004, 02.33:53

 

reklama


Aerobic.cz na facebooku - od aerobiku přes jogu a pilates až po zumbu


Reklama Google:

 

TOPlist