Paní Helena Jarkovská vzpomíná… (2.díl)

Vraťme se k roku 1981, protože se stal mezníkem dynamického vývoje rytmické gymnastiky, a o pár let později ulehčil i vývoj aerobiku v bývalém Československu. Od tohoto data se uskutečnilo mnoho zajímavých akcí, které pomohly modernizovat ženské gymnastické cvičení s hudbou. Zásluhou džezgymnastiky se otevřela škvírka vrat k našim kapitalistickým sousedům, čímž se zákonitě urychlil i československý vývoj aerobiku. Mnozí z nás, kteří jsme v této době pracovali, ji hodnotíme ve vzpomínkách jako dobu převratnou. Teprve nyní můžeme zralejším myšlením porovnávat současnou státní a soukromou tělovýchovu s dobou, kdy se sportování provozovalo pouze pod hlavičkou ČSTV (od r. 1956). Tato jednotná dobrovolná tělovýchovná organizace v ČSSR, složka Národní fronty, měla za úkol organizovat dobrovolnou tělovýchovu, sport a turistiku. Mimo jiné dřívější ČSTV školilo cvičitele, trenéry, rozhodčí a další dobrovolné pracovníky a to - bezplatně. Rozdílné zájmy členů této organizace byly diferencovány existencí sportovních svazů, svazů ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova) a svazu turistiky. Socialistické ČSTV mělo velmi propracovanou “pracovní” strukturu. V ní se stále muselo o každou maličkost žádat, čekat na schválení - jednoduše neexistoval osobní názor. Většinu z nás, kteří jsme v této organizaci pracovali, to hodně štvalo. Píši v množném čísle, protože vím, že se se mnou ztotožní i další tělocvikáři, pro které byla rekreační gymnastika také životním posláním. 

Na tělovýchovné fakultě nás naučili ctít naši historii gymnastiky. Oproti dnešní generaci jsme získali všestranné teoretické znalosti, které dnes mladí považují za “super novinky”. Právě z toho důvodu se musím stále vracet ve svých vzpomínkách k džezgymnastice, vedle níž dominovala stejným způsobem nemálo populární - kondiční gymnastika a pohybová výchova. Obě tyto formy byly v těchto letech na svém vrcholu. S postupujícím časem mě velmi mrzelo, že ztrácíme svou českou hrdost k naší tělovýchovné historii, kterou tvořilo několik generací v čele s mnoha vynikajícími tělovýchovnými odborníky. Já sama mohu vybrat z mnoha jen ty, kteří mě v mém mládí ovlivnili a přesvědčili na celý život o nezaměnitelné prospěšnosti rekreační gymnastiky. Dovedli přesvědčivě a vysoce emocionálně spojit praxi s teorií. Je to můj osobní přístup, proto se omlouvám všem těm, kteří rovněž nezištně gymnastice pomáhali a nezmíním se o nich. V mých vzpomínkách se každou chvíli vynořují jména, nebo jen tváře lidí, kteří i dnes v jiné době a to i přes svůj věk stále gymnastice pomáhají. Já sama vím, že od každého z nich jsem se zcela určitě něco naučila. 

Udivovala mě jejich “posedlost a životní vášeň”. Odkrývala jsem jejich nesmírnou pracovitost a přála jsem si, abych se stala jednou z nich. A můj životní smysl - oddat se gymnastice dozrál teprve tehdy, kdy mě potkala osobní rodinná tragédie. Má prvorozená dcera Alice zemřela. Byla čtyři roky velmi vážně nemocná. Od objevení její nemoci jsme věděli, že nám zemře. V těchto čtyřech letech jsem musela bojovat neustále s myšlenkou, že budu muset umět bez své dcery žít. Alice byla nesmírně bezvadná holka. Byla pohybově nadaná, takže se moje gymnastika stala i jejím hobby. V osmi letech připravila vlastní taneční choreografie pro akci Sportpropagu – Tančíme v texaskách. Jedna z mnoha těchto akcí probíhala na střeše podolského bazénu. Iniciátorem a otcem této myšlenky byl pan Rudolf Šimek, bratr Slávka Šimka ze Semaforu. Alice svůj jednoduchý tanec učila spolu s panem Šimkem. Vidím stále její šťastný úsměv, když ji davy na střeše tleskaly. Pak byl její tanec publikován i v časopise Mladý svět. Vystřihla si ho a nalepila do svého deníku. Dva roky do její smrti se mnou strávila veškerý čas, převážně v tělocvičně. Hrozně mi fandila. Kdykoliv jsem si připravovala novou hodinu džezgymnastiky a měla jsem své splíny, byla to ona která mě říkala: „Mami, nedej se, chceš být dobrá, tak to nevzdávej!“ Poslouchala jsem ji a má pracovitost rostla. Přebíjela jsem s ní i hrůzu, která nastane, až Alice zemře. V té době žila v naší domácnosti má maminka. Sama byla nemocná, ale všechny síly obětovala pro mou rodinu. Moje gymnastika nakazila i ji. Vedla mi domácnost, pomáhala vychovávat mou druhou dceru Markétu. Dávala mi čas, který jsem věnovala Alici, která se mnou stále “šmejdila“ po tělocvičnách. Když jednoho dne odcházela Alice na transfúzi krve, která byla v jejím čtyřletém onemocnění normálním pravidelným jevem, měla jsem puštěnou moc pěknou skladbu na magnetofonu. A ona mi ve dveřích se zářivým úsměvem oznámila: “Mami, tuhle písničku dej na závěr hodiny, bude to bomba”. Zabouchly se dveře a Alice s mým mužem odjela. Už nikdy jsem ji neviděla. Zemřela druhý den a bylo jí 10 let. Já jsem si chtěla po celý svůj další život uchovat její jasný smích. Byl rok 1980… Dnes je to přes 20 let a nic jsem nezapomněla. Můj život se na chvíli zastavil, ale našla jsem útěchu v práci a ve cvičení. Práce se stala mou posedlostí. Pomáhala mi tlumit všechny mé osobní emoce. Mé druhé dceři bylo pět let. Jakoby pro mne začal život od začátku. Odchod mé dcery narušil i náš manželský stav. Místo aby se náš vztah upevnil, rozsypával se. Neuměli jsme se tak zvaně vyplakat jeden druhému na rameni. Každý z nás hledal řešení a útěchu jinde. V klidu jsme se rozvedli. 

Pro mne to ani rozvod nebyl, protože stále s mým bývalým mužem kamarádím. Mám ráda jeho ženu, jeho novou rodinu. Zůstala mi Markéta, nic jiného jsem si nepřála. Řada lidí kolem mě mi pomohla toto období překonat. Mluvili se mnou a byli se mnou. Uvědomila jsem si, že vše, co se v mém dalším životě odehraje, už nebude tak silné trauma. A tak to je do dnešních dnů. Odhalovala jsem životy lidí, které bavilo to co mne. Poznávala jsem často i jejich osobní život. Každý z nich prošel zlými časy, přesto dokázali žít hodnotně. Taková jsem chtěla být i já. Uniknout a přebít své osobní pocity prací. Tento jednoduchý, ale fungující způsob mě hnal v nové etapě života dál. Bylo mě 35 let. 

text: Helena Jarkovská, foto: foto z archivu paní Jarkovské – 13. 10. 2001, 18.22:44