Není sádra jako sádra
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech… Zlomená ruka nebo dokonce noha znamená spoustu nepříjemných komplikací v soukromém i pracovním životě. O sportování nemluvě... Kdo byl někdy nucen trávit dlouhé týdny s bílou sádrovou společnicí, ví přesně, o čem je řeč. Těžká, objemná a nepohodlná sádra omezuje snad ve všech obvyklých činnostech. Lékaři běžně jinou možnost než klasickou sádru nenabízí, přitom však existuje. Moderní doba si žádá moderní řešení - klasická sádra patřit postupem času minulosti a nahradí ji lehká sádra (např. 3M Soft Cast), která je už dnes běžně dostupná.
Historie sádry
Sádra se prý používala už před čtyřmi tisíci lety, v dobách stavby Cheopsovy pyramidy, ovšem k jiným než medicínským účelům. V medicíně se tento materiál objevil až mnohem později (v 10. století arabští lékaři).
Na konci 18. století pak využíval holandský profesor Hendrichs k znehybnění poraněné končetiny metodu namáčení končetiny přímo do nádoby s tekutou sádrou. Zhruba 40 let nato se stal velice populární postup belgického polního zdravotníka Seutina, který kombinoval sádrový obvaz a dlahu z kartonového papíru.
Sádra jako dnes
Jako první popsal dodnes používanou metodu sádrové fixace zlomenin holandský polní lékař Antonius Mathijsen v polovině 19. století. O století později se začaly objevovat obvazy impregnované pryskyřicemi, jejichž hlavními přednostmi měla být větší pevnost a odolnost vůči vlhkosti. Dnes může pacient a jeho ošetřující lékař vybírat mezi klasickou sádrou, tuhou (rigidní) lehkou sádrou nebo polotuhou (semirigidní) lehkou sádrou.
Co víme o sádře
Klasická sádra je těžká, mohutná a rozmáčí se ve vodě, proto se hledala alternativa. Vznikla lehká sádra, nová generace fixačního materiálu, která byla původně vyvinuta pro americký fotbal a sportovní medicínu. Velice rychle však našla uplatnění i v běžné medicíně, v celém oboru ortopedie, traumatologie a chirurgie, s přesahem do neurologie i podiatrie.
Jak vypadá lehká sádra
Lehkou sádru tvoří tkanina a pryskyřice, která reaguje s vodou a tkaninu vytvrdí. Výsledkem je stabilnější a pevnější fixace než u klasické sádry. Lehká sádra navíc vytvrdne do půl hodiny, zatímco klasické sádře to trvá i dva dny.
Lehká sádra se vyrábí ve dvou variantách, tuhé a polotuhé. Tuhá (rigidní) lehká sádra se podkládá vatou, je lehčí a pevnější než klasická sádra, ale není určena ke koupání (vodě sice odolává, ale pokud se namočí podkladová vata, dlouho vysychá a rozmáčí pokožku, což je spojeno s určitými riziky). Aplikace tuhé lehké sádry je snadná a při dodržení základních, jednoduchých pravidel sádrování ji v případě dobré vůle zvládne každý lékař, který dokáže aplikovat klasickou sádru. Polotuhá (semirigidní) lehká sádra (např. 3M Soft Cast) představuje absolutní špičku mezi fixačními materiály, ať už jde o míru znehybnění poraněné části těla nebo komfortu pro pacienta. Nepodkládá se vatou, a proto umožňuje sprchování i koupání (rychle vysychá), vejde se pod téměř jakýkoli oděv i do boty. Aplikace polotuhé lehké sádry je však specifická a vyžaduje proškolení lékaře.
02. 08. 2012, 21.24:39
