Aerobic Casopisek.czVyletiky.czFitcentra.czAerobic.cz

čtenář nepřihlášen   přihlásit se   registrovat se   informace

RSS článků   RSS akcí

Vlastní vyhledávání

Články - archiv

Daniel Müller: Nepostradatelní den D - pohled z druhé strany

Už TO začíná. Už začíná mé představení. Už začíná má lekce. „Je čas, pane učiteli!“, proletí mi hlavou. Mirek Šimůnek je už na pódiu a monumentálně svým mužným hlasem vyslovuje mé jméno. „Bože, maminko, já už musím!“ Deset let jsem tam nestál. Nestál jsem na pódiích, které kdysi pro mne znamenaly radost, život, lásku a endorfiny. A teď se tam mám opět postavit!

Že já neměl s prominutím krční límec na krku, stejně jako v 2008 po té srážce s betonovým mostem, když jsem to Davidu Hufovi odkýval a slíbil, že do toho jdu. Už jdu na to. Spíše vybíhám schody. Je jich sice jen pár, ale tepovka je již na 150. Kde se to ve mně bere? Já takový kliďas. Výborně, nezakopnul jsem jako na zkoušce na schodech. První úspěch. Mám radost, jak malé dítě. Vnitřně se uklidňuji. Mozek informuje: „Kluci to mají již za sebou.“ Jak já jim teď závidím. Teď je ještě přede mnou celých šest metrů, než dojdu k Mirkovi a pak už nebude návratu zpět.

Daniel Muller, Nepostradatelni.cz

To bude fuška. „Přežiji to?“, opět mi letí hlavou. Můj mozek nečeká na odpověď. A hned mi hází dovětek: „Přežiji to, nebo mne odvezou v polovině lekce?“ Pohlédnu letmo na Davida s urgentní prosbou v očích: „Davide, máš tu záchranku?“ Z výrazu jeho obličeje okamžitě vyhodnocuji a dělám si závěr. V hlavě mi okamžitě naskakuje: „No to je ale vůl, on ji snad neobjednal, nebo co!“ Vždyť to měl v požadavcích mého emailu ze dne 20.8.2015. Chyba! Bylo to později. Bylo to, když jsme řešili s klukama v hromadné korespondenci ty Master Down Beat a Step Touch. „Tak tady asi umřu.“, letí mi před očima známá věta. „Ne!“ Rezolutně si říkám „NE!“. „Neumřu, nemá záchranku, nebude se tedy kolabovat!“ Tepovka klesá. Hlavou mi zase letí otázka: „Mám zrychlit, nebo jít pomaleji, nebo dokonce utíkat přes to celé pódium?“ NÉ, to poslední rozhodně ne, to já přeci nedělám. To by mne zabilo už na samotném začátku. Takhle plýtvat energií si nemohu dovolit! To bych si svoje plíce našel na zemi ještě dříve než před Cool Downem.

A to by nebylo to pravé ořechové. Jdu tedy svižnou chůzí po podiu a opakuji si naučenou větu: „Pravá noha je ta u hodin. Pravá noha je ta u hodin. Pravá noha…“ Došel jsem k Mirkovi. Druhé mé vítězství. Teď ještě odpovědět pár otázek. „Cože? Otázky? Jaké otázky mi včera na zkoušce pokládal?“ Pátrám, pátrám, avšak nic v makovici není. Zcela jsem na ně zapomněl. Stále vzpomínám. Nic. Temno. Jirásek. Začínám si přehrávat zkoušku. A hlavou mi teď letí včerejší obraz Mirka a jeho položených otázek. Nic. Jirásek byl hodně dobrý romanopisec. V mžiku mi v hlavě naskakuje: A teď se tě zeptám na pár otázek typu: „Bla bla bla.“ Jsem najednou klidný. Neptal se na nic konkrétního. Pár nanosekund a v hlavě mi začne bzučet alarm. „Bože, on se neptal vůbec na nic.“ Tepovka letí opět nahoru. Neptal se, neboť už vlastně nebyl čas. On nebyl čas? No, teď bude. A bude ho hodně. Budu tady dost dlouho jak pako. Pako domácí, mužského rodu. Hlavou mi letí: "Hlavně ze mě nesmí vypadnout na žádnou otázku moje naučená věta: „Pravá noha je ta u hodin.“

Daniel Muller, Nepostradatelni.cz

To by byla ostuda. Ne, neboj. Nevyletí, hlásí mozek. Uklidňuji se, že něco jiného snad odpovím. Sice jsem nebyl ženatý, ale nejsem blbý, mám vystudovanou matematiku, tak to snad dám. Jen abych mu rozuměl. Vypínám hruď, hážu si svoji bederku do lordózy a jsem připraven na všechno. Mirek mne představuje, a spouští se na plátně video z fotek. Mi však stále v hlavě zní ta nejdůležitější informace na světě: „Pravá noha je ta u hodin.“ Stále dokola stejná smyčka. „Kde jsou hodiny?“ Stojím někde jinde! Nevidím na ně. Panikařím. Musím se zorientovat. Musím se vzpamatovat! Hledám očima hodiny. Najednou z ničeho nic zásek smyčky. Hlavou mi letí: „Ty bláho, vůbec ho nevnímám, co říká, a stojím tu jak tvrdé Y.“

Hlavně že vím, že pravá noha je u hodin, ale kde jsou hodiny to nevím. „Co já tady vlastně dělám.“ „Co já tady vlastně chci dělat?“ Choreografie. Ty vogo, co já tam vlastně nakonec z toho parkoviště dám. Najednou zbystřím a zaslechnu tázací tón Mirka. Fíha, Mirek se asi na něco ptal. Jsem v troubě. 220 stupňů a teplota stále stoupá. Potím se. Potím se moc. Cítím ty krůpěje potu už i na zádech, jak se dostávají na bedra. Cítím tam potok, co potok! Tam je celá řeka Hudson. „Bože, jak já to nesnáším, když se potím.“ Proč jsem sem vůbec lezl. Že já blb nezůstal doma. Začínám se potit více. Co více! Mega více! Slyším, jak se potím a to mne dostává do ochranného modu. Zapínají se mi kontrolky a blikají na poplach. „Na co se mne ptal?“ Sice jsem ho slyšel, ale nevnímal. A to je u mne divné. To já nedělám. Prolítne mi hlavou „Jsem MUŽ, jsem MAČOTYP. Mám jen jeden šuplík, nemám drátky, nemám spojení v mozku.“

Budu si muset nechat zopakovat otázku. Budu vypadat jak úplný trouba. „Vypnul jsem já večer tu troubu? Nenechal jsem ji zapnutou? Vytáhl jsem ty šípky z té trouby?“ Ha, mozek začíná pracovat normálně. Systém mozkových spojení obnoven. Mirek chvilku čeká na moji odpověď. Pauza je pro nás oba dva nekonečná. Podívám se mezi lidi. Vidím jen jejich obrysy. Hlavou mi letí: „Co si teď asi myslí? Je úplně mimo? Co to je za cvoka?“ K tomu mám ještě úplně sucho v krku. Nemohu polykat a to mám jako teď mluvit? No, ani náhodou. To asi nepůjde. V tom okamžiku přepínám na svůj klasický modul drátkového spojení informací v mozku.

Daniel Muller, Nepostradatelni.cz

Začínám zpracovávat informace dle standardních postupů. Hledám, kam já si to jen uložil. Kam já si to jen nahrál. Spouštím poslední sekvenci. Před očima vidím z dětských let velké ERKO. Replay je přehrán. Uff. Začínám odpovídat na otázku. Pak už však nevnímám ty další, avšak na ně nějak ze zálohy odpovídám. Před očima mám tmu. Tmu bez světla. Ha, světlo. Co světlo! Jen mi zase ta informace prolétne hlavou: „Pravá noha je ta u hodin. Vlevo jsou tribuny.“ Kde jsou, sakra, ty hodiny. Vidím rozbřesk před očima. Vidím hodiny. Jsem klidný. Nikdo je ještě nesundal. Padá mi kámen ze srdce. Infarktové stavy se oddalují. Hledám Mirka. Mirek nikde.

Jsem na druhé straně pódia, než jsme stáli. Aha! „Jak jsem se sem dostal?“ Neřeším to teď. Nestíhám! Vidím Davida a kluky s pěstmi zatnutými jako, že mi drží palce. No spíše to chci vidět. Nemám totiž brýle ani čočky. Takže na tu dálku je sice vidím, ale detaily mi unikají. Je to teď jedno, hlavně že hlavou mi letí moje smyčka. A už vím a dokonce je opět vidím ty moje hodiny. Tepovka klesá. Začínají se tvořit i sliny. Mám neskutečnou radost. Budu moci mluvit. Snad to nezvořu! Snad uslyším hudbu. No to by byl nástup. To by byl trapas s tou hudbou. Tepovka letí opět nahoru. Kdyby něco tak musím najít výmluvu. Hledám. Tedy mozek hledá. Opět jedou drátky na plno. Hurá mám ji. Ještě, že se to dá svést na odposlechy. Úleva.

Srdce mi zpomaluje. Avšak vzápětí opět tepovka letí exponenciálně vzhůru. Jsem jak na horské dráze. Jednou nahoru, jednou dolů. Jdu na to. Už budu muset začít. Není odkladu. Bojím se. V první řadě zahlédnu Mariku, Milenu a v druhé nebo třetí řadě zahlédnu i Lenku. „Bože, já vidím! Vidím jak rys!“ Asi budu muset jít k očnímu, že by mi ubral dioptrie? No to by koukal, jak cvičení a masáže očí pomáhají. Teď však koukám já do davu. Hledám konec! „Kde ten konec je?“ Nevidím ho. Nevadí, nemusím vidět přece přes 40 metrů. Nejsem sokol. Pokynu našemu skvělému DJ a on začíná hrát.

(pokračování příště)


Mgr. Daniel MüllerDaniel Müller

- generální ředitel skupiny IQ pohyb
- provozovatel IQ Centra funkčního pohybu na Smíchově v Praze
- hlavní školitel odborných seminářů a rekvalifikací MŠMT
- The Second Generation Pilates Teacher
- odborník Spiraldynamik® úrovně Advanced
- autor odborných populárních článků a videí
- stálý spolupracovník Aerobic.cz (viz např. Proč dnes aerobik u lidí prohrává?)

Domovská stránka IQ pohyb

Přehled kvalifikace v profilu na Aerobic.cz
 

 

01. 01. 2016, 14.47:36

 

reklama


Aerobic.cz na facebooku - od aerobiku přes jogu a pilates až po zumbu


Reklama Google:

 

TOPlist