Těhotenský deník Olgy Šípkové: První měsíce těhotenství

Krásné pocity, vlny štěstí, které se rozlévaly mým tělem, byly ale brzy vykoupeny téměř celodenní nevolností a únavou. Ani si nedovedu představit, že jsou ženy, které si své těhotenství uvědomují pouze tím, že vlastní těhotenský průkaz. A než jim naroste bříško, jsou naprosto v pohodě.

Téměř od začátku, zhruba od 4. týdne, mi bylo velmi špatně. Bohužel se tyto pocity netýkaly pouze ranní nevolnosti, ale žaludek o sobě dával vědět téměř celý den. Neměla jsem na nic chuť a to byl kámen úrazu. Stačila dvouhodinová přestávka mezi jídly a už se mi chtělo zvracet. Na celý den do práce jsem si tedy musela připravovat krabičku s jídlem a nutit se každou chvíli do jídla.

Pravda je, že na tyto stavy jsem byla připravena již z prvního těhotenství se svým synem Michalem, kdy jsem zvracela téměř každý den do pátého měsíce. V koutku duše jsem si dělala naděje, že toto těhotenství bude v tomto ohledu jiné, klidnější. No nic, bojovala jsem každý den a ani jsem si nedovedla představit, že mi ještě někdy bude dobře. Že si sednu k talíři oblíbeného pokrmu a s chutí se najím. Nechci vás dlouho zatěžovat touto negativní stránkou těhotenství, ale možná mnohé z vás se mnou najdete společnou řeč a podělíme se o své pocity. Ve všech kabelkách a taškách, samozřejmě i v autě, jsem měla igelitové sáčky a něco k jídlu. Nejhorší bylo, že pokud jsem na něco dostala chuť, tak to byly samé nezdravé pokrmy: chlebíčky v lahůdkách, párky v uzeninách... To víte, že jsem si je koupila a s chutí snědla. A navíc jsem “vinu” svedla na miminko, že na to prostě dostalo chuť!

Musím říci, že se mnou trpěl i můj manžel Ivan, zvlášť v situacích, když na mě čekala tělocvična plná pohybuchtivých cvičenců a já v tu chvíli nevěděla, jestli mám běžet na toaletu nebo do sálu. Nejraději by mi tuto práci zakázal. Mně se ale vždy na hodinách s mými klientkami udělalo dobře. Nejen, že jsem neměla čas na nic myslet, ale rozcvičila jsem i své tělo. Aerobik je skutečně má velká láska a mám štěstí na báječné ženy a dívky, kterým předcvičuji. Každou lekci se vítáme, jako kdybychom se neviděly rok. Ale zpět k těhotenství.
 
Hned od začátku jsem opustila svou oblíbenou lekci tanečního aerobiku. Tato hodina je velmi náročná svou intenzitou a často přechází do tzv. hi-impact formy, což jsou kromě jiného i poskoky a běh na místě. Jistě by neprospívala mému tělu i tepová frekvence, která zde vystupuje výše než 140 tepů za minutu, což by měla být hranice pro těhotné cvičící ženy. O poskocích a běhu se samozřejmě nemusím ani rozepisovat. Také jsem od začátku přestala posilovat břišní svaly. Našla jsem informace, že lze posilovat v těhotenství do určitého měsíce šikmé břišní svaly. Já se ovšem o své břišní svaly starám dlouhodobě, takže nemám zapotřebí posilovat tuto partii v těhotenství.

Nechala jsem si tři lekce step aerobiku týdně a od začátku jsem se šetřila. Jak přibývají měsíce a roste bříško, je to spíše o vedení lekcí, než o samotném vičení. Naštěstí si mohu dovolit necvičit každý krok - mám téměř stálé cvičenky, kterým stačí ukázat a vědí, co se cvičí. Zhruba na začátku 4. měsíce mě začalo bolet břicho. Měla jsem samozřejmě strach a ihned jsem vyhledala lékaře. Veškerá vyšetření byla v pořádku. Jen se mi začaly uvolňovat břišní svaly, které byly za posledních deset let vyposilované a pevné. Dala jsem si skoro dva týdny pauzu. Pomalu mi docházelo, jak mi bude za čas scházet cvičení a kontakt s lidmi v tělocvičně, což jsou většinou mí blízcí přátelé. To je daň za vystoupení z pomyslného vlaku. Já si ale nestěžuji, těhotenství jsem si moc přála a dobře vím, že se k této práci v pravý čas opět vrátím. 

text: Olga Šípková, foto: TVERET, Marie Votavová – 10. 11. 2004, 03.31:57